„Tragédie o věrnosti a citu,“ tak zní původní distribuční slogan historického dramatu, k jehož „sudičkám“ patřil úmysl využít rekvizit a kostýmů zbylých po rozmáchlé a o rok starší Markétě Lazarové. Na spravedlivé docenění filmu tematizujícího odvěký spor dogmatické askeze a touhy po svobodě si jeho režisérsko-scenáristické duo František Vláčil a Vladimír Körner muselo nějaký čas počkat. Nově zrestaurovaná filmová balada o dočasných souputnících na duchovní cestě Ondřeji z Vlkova a Arminu von Heide byla sice zasazena do 13. století, lze ji však nahlédnout nadčasovou optikou jako příběh o snaze vymanit se ze spárů ideologie, chtivé moci nad lidskou přirozeností.
František Vláčil (1924–1999) byl tvůrcem ryze autorských děl, ač ve zhruba dvou desítkách svých filmů nejednou vycházel z literární předlohy. Opakovaně se vracel k nedávným či vzdálenějším obdobím historie a při jejich evokaci mísil znalosti historika s podmanivými kreacemi uvolněné fantazie. Zasazoval do minulosti jemu blízká dramata osamělých hrdinů, potýkajících se s osudovou nepřízní, způsobenou vnějšími okolnostmi i jejich vlastní povahou. Takové jsou příběhy filmů Ďáblova past (1961), Údolí včel (1967), Adelheid (1969), Stíny horkého léta (1977), Stín kapradiny (1984), Mág (1987) a rovněž Markety Lazarové (1967), nesporného vrcholu jeho tvorby a žánru historického filmu vůbec.
