Zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1959 získal sugestivně natočený příběh zakázané lásky mezi seržantem Wehrmachtu a učitelkou židovského původu v bulharském městečku roku 1943, kde řečtí Židé čekají na deportaci do Osvětimi. Digitálně zrestaurovaná strhující psychologická studie ceněná pro své vizuální kvality je vůbec prvním filmem německé produkce zmiňujícím existenci největšího koncentračního a vyhlazovacího táboru. Hvězdy zajistily mezinárodní renomé klíčovému filmaři z východního Německa Konradu Wolfovi, jenž svůj citelně humanistický pohled na smutně proslulé milníky dvacátého století opíral o obdivuhodně propracované formální pojetí.
Konrad Wolf (1925–1982), narozený v Německu v židovské komunistické rodině, uprchl v roce 1933 před nacisty do Moskvy. Jeho tvůrčí život byl touto dvojí identitou – sovětskou a východoněmeckou do značné míry definován. Jeho návrat coby vojáka Rudé armády do rodné země v roce 1945 byl inspirací pro jeho autobiografický film Bylo mi devatenáct (1968). Mezi lety 1955 a 1980 režíroval kolem patnácti filmů, které se zaměřovaly na Německo a jeho složitost, konkrétně na to, jak emoce vedou k politickému uvědomění.
Ve filmech Rozdělené nebe (1964) a Sólo pro Sunny (1980) (režírovaném společně s Wolfgangem Kohlhaasem) zkoumal kritickým pohledem utopii sovětského bloku s akcentem na laskavé pochopení ženských hrdinek.
